Segedínský guláš: tradiční recept, který vás zahřeje

Historie a původ segedínského guláše

Segedínský guláš je skvělým příkladem toho, jak se v kuchyni potkávají různé kultury – maďarská, německá i česká tradice se v něm prolínají tak přirozeně, že dnes ani nevíme, kde končí jeden vliv a začíná druhý. Víte vlastně, odkud tento pokrm pochází? Jeho kolébkou je maďarské město Szeged na jihu země, které po staletí prosperovalo jako důležité obchodní a kulturní centrum Panonské nížiny.

Devatenácté století přineslo do střední Evropy něco vzácného – kultury se začaly míchat mnohem intenzivněji než kdy předtím. Rakousko-Uhersko fungovalo jako obrovský tavicí kotel nejrůznějších vlivů. Zatímco obyčejný maďarský guláš vařili pastýři nad ohněm někde v pustě z hovězího masa, segedínský guláš vznikl v městských restauracích a hostincích. Byl to pokrm pro měšťany, sofistikovanější, rafinovanější.

A právě tady přichází ta geniální kombinace – vepřové maso se kyselým zelím. Pro tehdejší dobu to bylo skoro revoluční. Představte si to: kyselé zelí patřilo ke každodennímu jídlu Němců a Slovanů, zatímco paprika a dušená masa vévodila maďarským stolům. Když se tyto ingredience potkaly, vzniklo něco úplně nového – chuť, která okamžitě oslovila lidi daleko za hranicami Szegedu.

Jak se ale tento pokrm dostal k nám? Přelom devatenáctého a dvacátého století byl dobou intenzivních kontaktů mezi českými zeměmi a Uherskem – koneckonců jsme byli součástí jedné monarchie. Recepty putovaly z města do města, z hostince do hostince. Praha a další česká města ochotně přijala segedínský guláš na své stoly, protože prostě chutnal přesně tak, jak to místní měli rádi.

Pak se ale stalo něco zajímavého. Náš segedínský guláš se postupně začal měnit, přizpůsoboval se české chuti a českým surovinám. Původní verze ze Szegedu bývala ostřejší, používala specifické druhy paprik, které u nás ani nerostly. My jsme ho zkrotili, zjemnili a přidali jsme něco svého – zakysanou smetanu, kterou v Maďarsku do guláše běžně nedávají.

Za první republiky už byl segedínský guláš pevnou součástí našeho jídelníčku. Najdete ho v kuchařkách z té doby, servírovaly ho restaurace po celé zemi. A v padesátých a šedesátých letech minulého století? Tehdy se stal hitem v závodních jídelnách. Sytý, chutný, z dostupných surovin – prostě ideální oběd pro lidi, kteří tvrdě pracovali.

Dnes už na segedínský guláš koukáme jako na naši klasiku. Ano, přišel odjinud, ale co na tom? Kuchyně jsou živé organismy, neustále se mění, přejímají cizí a dělají z toho vlastní. A právě v tom je krása středoevropské gastronomie – umíme si vzít to nejlepší od sousedů a vytvořit z toho něco, co pak s hrdostí považujeme za své.

Potřebné suroviny a ingredience na přípravu

Segedínský guláš si prostě zamiluje každý, kdo má rád pořádnou domácí klasiku. Ano, pochází původně z Maďarska, ale u nás se zabydlel natolik, že ho považujeme prakticky za svůj. A víte co? Celé tajemství spočívá v těch správných surovinách – bez nich to prostě nebude ono.

Základ všeho je vepřové maso. Tady opravdu není radno šetřit ani na kvalitě, ani na tuku. Zapomeňte na nějaké liboviny – potřebujete plec nebo krkovici, kde se maso krásně prolíná s tukem. Právě to zaručí, že guláš bude šťavnatý a bude se vám doslova rozpadat na jazyku.

Počítejte s kilogramem masa, které nakrájíte na pořádné kostky – ne moc velké, ale ani ne moc malé. Zkrátka tak akorát. A teď pozor – druhá hvězda celého pokrmu je kysané zelí. Potřebujete ho asi půl kila. Jenže ne ledajaké! Musí být kvalitní, ne přesolené a hlavně ne zbytečně kyselé. Znáte to, někdy člověk koupí zelí a je pak celý guláš jak ocet.

Bez cibule to nejde. Vezměte dvě, možná tři velké hlavy a nakrájejte je najemno. Tady se vyplatí mít trpělivost – cibulku musíte nechat pomalu zlátnout, aby pustila tu svou přirozenou sladkost. To je základ dobré omáčky.

A teď přijde na řadu sladká paprika. Dvě lžíce, nejlép té pravé maďarské – ta má tu správnou barvu i chuť. Rajčatový protlak nebo čerstvá rajčata? Stačí pár lžic, dodají omáčce tu příjemnou kyselinkost a trochu ji zahustí.

Nesmíte vynechat ani koření – česnek (tři čtyři stroužky), kmín, majoránka, sůl, pepř. Prostě klasika, která dělá guláš gulášem.

A teď ta nejdůležitější věc – smetana ke šlehání! Bez ní to není segedíňák. Potřebujete ji tak dvě stě až tři sta mililitrů, a pořádně tučnou, ideálně s třiceti procenty. Přidává se až na konci a dělá zázraky – omáčka se jemně spojí, zelí ztratí tu ostrější kyselost a výsledek je prostě dokonalý.

Někdo rád zahustí omáčku trochou hladké mouky – stačí lžíce na začátku při restování. A na co to všechno restovat? Nejlépe na vepřové sádlo, to dá guláši tu pravou chuť. Bobkový list, nové koření – to všechno patří do hrnce při vaření. A když vám zelí přijde moc kyselé? Trocha cukru to vyváží.

Výběr kvalitního vepřového masa na guláš

Základ dobrého segedínského guláše? To je především kvalitní vepřové maso, které vydrží dlouhé dušení a zůstane přitom šťavnaté. Tento tradiční maďarský pokrm, který máme rádi i u nás, potřebuje takové kusy masa, kde najdete dost tuku a pojivových tkání. Právě ony vytvoří tu hustou, bohatou omáčku, kterou segedínský guláš prostě musí mít.

Nejlepší volba? Vepřová plec. Ta má ideální poměr svalové tkáně, tuku a šlach. Najdete ji v přední části prasete a její struktura je naprosto perfektní – při dlouhém dušení se maso nerozvaří, neztvrdne, jednoduše drží pohromadě. Ten tuk uvnitř svalů se postupně uvolňuje a obohacuje chuť celého guláše. A pojivové tkáně? Ty se při správném dušení změknou tak, že se vám maso doslova rozplývá na jazyku.

Pokud plec neseženeš, zkus vepřovou kýtu. Je trochu sušší, to ano, ale pořád výborná na guláš. Má pevnější strukturu a míň tuku, což ocení ti, kdo chtějí lehčí verzi. Jen si u řezníka řekni o kostky velikosti tři až čtyři centimetry – menší by se rozpadly, větší by se nestihnuly prošpikovat chutí kyselého zelí a paprikou.

Mnoho kuchařů sahá po vepřové krkovici. Ta má opravdu hodně tuku, což guláši dodá výraznou, bohatou chuť. Ten tuk se během dušení roztaví a vytvoří krémovou omáčku. Jen počítej s tím, že výsledek bude pořádně vydatný a kalorický – ale někdy si člověk zaslouží takovou pořádnou bombu, ne?

Když nakupuješ maso, dívej se pořádně. Čerstvé vepřové má mít světle růžovou barvu s jemným leskem. Když je příliš tmavé nebo naopak bledé, něco není v pořádku. Povrch by měl být suchý, ne vlhký ani lepkavý – to by byla jasná známka, že maso není úplně čerstvé. A přičichni k němu – kvalitní vepřové voní jemně, trochu jako čerstvé mléko. Jakýkoliv divný nebo nakyslý pach znamená jediné: nech to být.

Všimni si také mramorování masa – těch jemných proužků tuku ve svalové tkáni. Právě ty zaručí, že ti maso během dlouhého dušení nevyschne. Pro segedínský guláš hledej kusy s mírným až středním mramorováním. Tak získáš tu pravou šťavnatost, aniž by to bylo přehnaně tučné.

Příprava a nakrájení kysaného zelí

Kysané zelí je srdce segedínského guláše – bez něj to prostě není ono. A není jedno, jaké zelí si vyberete a jak s ním naložíte. Rozdíl mezi výborným gulášem a průměrnou večeří často spočívá právě v detailech kolem tohoto zdánlivě jednoduchého kvašeného zelí.

Když stojíte v obchodě před regálem, hledejte zelí bez chemických výstřelků. To nejlepší obsahuje jen zelí, sůl a možná trochu kmínu – nic víc nepotřebujete. Když pak zelí vytáhnete z pytlíku nebo sklenice, nenechte se zlákat a nelejte tu šťávu rovnou do guláše. Nadbytek láku vám guláš rozředí a místo hutné omáčky máte vodovou polévku. Nechte zelí v cedníku okapat, klidně ho i trochu vymačkejte – nemusíte být zlí, stačí jemně.

Každé zelí je jiné. Někdy narazíte na takové, které vám při ochutnání stáhne obličej. Pokud je příliš kyselé, prostě ho rychle opláchněte pod studenou vodou. Není to žádná ostuda – naopak, ukazuje to, že víte, co děláte. Většina zelí z obchodu ale bývá celkem mírná, takže tenhle krok můžete klidně vynechat. A pokud máte rádi pořádnou kyselost? Schválně si nechte stranou trochu toho láku a přilijte ho během vaření.

Teď k tomu krájení. Velikost kousků není jen o vzhledu, ale hlavně o tom, jak se vám bude guláš jíst. Zelí z obchodu bývá nakrájené na dlouhé pruhy, které se vám pakomotají kolem vidličky jak provázek. Prostě to zelí přeložte na prkénko a nakrájejte napříč na kousky tak dva, tři centimetry dlouhé. Budete si připadat jako profík a guláš se vám bude mnohem líp jíst.

Znáte ten trik s předběžným podušením? Zelí na chvilku hodíte na pánev s trochou másla nebo sádla a ono změkne a ztratí tu nejostřejší kyselost. Zvlášť když máte domácí zelí od babičky, které by vám jinak spálilo jazyk. Stačí lžíce tuku, pět minut míchání na pánvi a můžete přihodit špetku cukru – ta kyselost se hezky vyváží a chuť bude jemnější.

Kolik toho zelí vlastně dát? No, tradičně se počítá zhruba stejně jako masa, nebo možná kapku míň. Takže když máte šest set gramů vepřového, počítejte s nějakými čtyřmi až pěti sty gramy ocezeného zelí. Ale upřímně? Záleží na tom, co máte rádi. Někdo miluje guláš plný zelí, jinému stačí jen naznačit.

Postup osmažení masa a cibule

Osmažení masa a cibule je zkrátka základ, bez kterého se k pořádnému segedínskému guláši nikdy nedopracujete. Tenhle krok rozhoduje o tom, jestli vám na talíři skončí něco, co stojí za to, nebo jen průměrná omáčka. Začněte tím, že si připravíte všechny suroviny dopředu – a hlavně sežeňte kvalitní vepřové. Nakrájejte ho na kostky tak na dva tři centimetry, aby se pěkně propeklo, ale přitom zůstalo šťavnaté.

Nejdřív si pořádně rozehřejte solidní hrnec s tlustým dnem. Tady opravdu nešetřete – tenký hrnec vám všechno připálí a můžete začít znovu. Střední plamen a do hrnce pořádnou dávku sádla. Jasně, můžete použít olej, ale chcete-li tu pravou chuť, jakou měla babička, sádlo je prostě nenahraditelné.

Mezitím si připravte cibuli – oloupejte ji a nakrájejte nahrubo nebo najemno, jak máte rádi. Na cibuli rozhodně nešetřete, protože právě ona tvoří tu správnou základ omáčky a dává guláši tu typickou sladkokyselou chuť. Když už se sádlo pěkně rozpustí a začne se lehce kouřit, přišel ten pravý moment – hoďte do něj cibuli.

Teď potřebujete klid a trpělivost. Cibuli opékejte pomalu a pravidelně míchejte, nejlíp dřevěnou vařečkou. Spěchat se nevyplácí – spálená cibule je hořká a pokazí vám celé jídlo. Naopak málo opečená nedá tu karamelovou chuť, kterou potřebujete. Počítejte s deseti až patnácti minutami, během kterých by měla cibule zezlátnou a krásně změknout.

Jakmile má cibule tu správnou barvu a konzistenci, přidejte maso. Ale pozor – nehazejte tam všechno najednou! Teplota by vám klesla a místo opékání byste měli vaření. Maso potřebuje prostor, aby se ze všech stran pěkně opeklo a vytvořilo si tu křupavou kůrčičku, která udrží šťávy uvnitř. Kdybyste ho namačkali na hromadu, bude se jen dusit.

A ještě jedna věc – nechte maso chvilku na pokoji. Vím, že je lákavé v tom neustále míchat, ale právě tím si pokazíte tu kůrčičku. Počkejte, až se zespodu pěkně opeče, teprve pak ho otočte. Celé osmažení masa zabere tak deset patnáct minut a poznáte to podle tmavší barvy a vůně, která se rozleze po celé kuchyni.

Přidání koření a paprikového extraktu

# Přidání koření a paprikového extraktu

Po pořádném orestování masa a cibule přichází ta nejdůležitější chvíle – do hrnce přidáváme koření a paprikový extrakt. Tady se rozhoduje, jestli vám guláš vyjde jako od babičky, nebo skončí jako nějaká mdlá omáčka. Právě teď se tvoří ta pravá chuť a krásná červená barva, která dělá segedínský guláš tím, čím je.

A pozor, teď musíte být rychlí a opatrní! Stáhněte hrnec z plotny – tohle není žádná zbytečná formalita. Paprika je totiž pěkná mrcha a na horku se spálí během vteřiny. A víte, co to znamená? Hořkou chuť, kterou z guláše nedostanete pryč, i kdybyste chtěli. Takže hrnec dolů z ohně a teprve pak sypte sladkou mletou papriku. Kolik? Tak dvě, tři lžíce na kilo masa, ale zkuste to podle sebe – někdo má papriku silnější, někdo slabší.

Rychle to zamíchejte, ať se paprika rozptýlí všude mezi maso a cibuli. Při tom se z ní uvolní skvělá vůně a ty správné chutě, které dělají guláš gulášem. Chcete trochu ostrosti? Přidejte špetku pálivé papriky, ale u segedínského to vlastně ani nepotřebujete – kyselé zelí mu dodá dost charakteru.

Spolu s paprikou jde do hrnce další koření. Kmín je naprostá klasika – bez něj to prostě není ono. Dejte čajovou lžičku, ať už celý, nebo mletý, jak máte rádi. Kmín krásně ladí se zelím a ještě vám pomůže s trávením, což u takhle vydatného jídla oceníte. Pak přijde na řadu majoránka – ta vůně, kterou znáte od maminky nebo z hospody, to je přesně ona.

A česnek? Jasně, dva tři stroužky, prolisované nebo nakrájené nadrobno. Někdo přidá ještě bobkový list a pár kuliček nového koření – a není to špatný nápad, když chcete chuť ještě víc prohloubit. Všechno pořádně promíchejte, nechte chvilku stát mimo oheň, aby se vůně a chutě propojily, a pak teprve zalijte vodou nebo vývarem. Teď už vám to začíná vonět jako pravý guláš, ne?

Dušení masa s kysaným zelím

Dušení masa s kysaným zelím je srdce celého segedínského guláše – bez něj prostě ten pravý guláš nevznikne. Celý proces chce hlavně čas a cit pro to, kdy je všechno přesně tak, jak má být. Maso musí být měkoučké, zelí krásně propojené se šťávou, a všechny chutě musí dohromady ladit jako dobře sehraná kapela.

Začněte s pořádným kusem vepřového. Nejlépe kýta nebo plec – tyto části mají v sobě dost tuku a takzvaných žilek, které se při dušení pomalu rozpadají. Právě to dává guláši tu bohatou, hustou strukturu. Žádné libové maso sem nepatří, to by vyšlo suché a bez chuti.

Po osmažení masa a cibule přichází moment, kdy do hrnce přidáváte kysané zelí. Tady se rozhoduje, jestli bude guláš vynikající nebo jen průměrný. Dobré kysané zelí poznáte snadno – je křupavé, voní příjemně kyselkavě, ale nepálí vám nos. Nejlepší je domácí, ale i z obchodu se dá sehnat slušná kvalita. Když je zelí moc kyselé, klidně ho propláchněte studenou vodou. Když naopak máte rádi výraznější chuť, nechte ho takové, jaké je, včetně šťávy.

Jakmile zelí přidáte k masu, pořádně vše promíchejte, ať se to všechno hezky spojí. Teď přijde na řadu tekutina – může to být voda, vývar, nebo třeba trochu bílého vína pro jemnější chuť. Nemusíte to zalévat úplně, stačí do poloviny, protože zelí pustí během dušení spoustu vlastní šťávy.

A teď přichází ta nejdůležitější část – trpělivost. Přikryjte hrnec pokličkou a nechte to dusit na mírném plameni minimálně hodinu a půl, raději dvě hodiny. Občas zamíchejte a zkontrolujte, jestli to není moc suché. Není nic horšího než připálený guláš. Když vidíte, že tekutiny ubývá, přilijte trochu teplé vody nebo vývaru.

Co se vlastně děje v tom hrnci během těch dlouhých hodin? Kyselina ze zelí krásně změkčuje maso, tuk z masa zase obohacuje zelí, koření se pomalu uvolňuje a prostupuje každým kouskem. Je to jako alchymie – z jednoduchých surovin vzniká něco úplně nového. A to se nedá uspěchat, žádné triky tu nepomůžou.

Během dušení nezapomínejte ochutnávat. Pravidelná kontrola je základ – musíte cítit, kdy je chuť vybalancovaná. Kyselost ze zelí by měla být příjemná, ne útočná, vyvážená jemnou sladkostí cibule a slaností. Někdy pomůže špetka cukru, jindy kapka octa. Každé zelí je jiné, každé maso taky, takže se to prostě musí hlídat a doladit podle chuti.

Nejlepší guláš se vaří pomalu a s láskou, zelí dodává šťavnatost a koření dušenou chuť, která se v kotlíku mění v harmonii chutí starého Rakouska-Uherska.

Vlastimil Koubek

Zakysání smetanou a zahušťění omáčky

Zakysání smetanou je ten okamžik, který segedínskému guláši dává jeho nezaměnitelnou chuť a tu krásnou krémovou strukturu. Bez tohoto kroku prostě nemáte pravý segedínský guláš. Smetanu přidáváte až na konci, když je maso úplně měkké a zelí se pěkně propojilo s cibulí a kořením.

Než se pustíte do zakysání, podívejte se, jakou má omáčka konzistenci. Je moc řídká? Tak ji musíte nejdřív zahustit. Nejčastěji se používá hladká mouka – smíchejte ji se studenou vodou nebo trochou výpeku z guláše. Tahle směs se říká jíška a nesmí v ní být ani jediná hrudka. Mouku vmíchávejte postupně a pořádně šlehejte, jinak se vám v omáčce udělají nepěkné kousky.

Můžete zkusit i strouhanku nebo nastrouhaný syrový brambor. Brambor se krásně rozpadne a zahustí omáčku docela přirozeně – tohle používají hlavně ti, co rádi vaří postaru. Přidejte ho tak dvacet minut před koncem, aby měl čas se rozpustit a spojit se všemi ostatními surovinami.

Když máte omáčku správně zahušťenou, přichází ten důležitý moment – zakysání. Pozor, smetanu nikdy nelijte rovnou do bublajícího guláše! Srazila by se vám a udělaly by se v ní ošklivé vločky. Co s tím? Nejdřív si naberte trochu horké omáčky do misky a v ní smetanu prohřejte. Takový postup jí pomůže zvyknout si na teplotu a nebude se srážet.

Takhle temperovanou smetanu pak pomaloučku vmíchejte do guláše a pořád míchejte. Guláš by teď neměl divoce vřít, stačí když jemně probublává. Po přidání smetany nechte všechno ještě pár minut provařit, aby se chutě pěkně sladily a smetana se stala součástí omáčky.

Kolik smetany dát? To je na vás, ale většinou se počítá dva až tři decilitr kyselé smetany na kilo masa. Někdo to má rád hustší a dá víc, jiný zase preferuje lehčí verzi. Jen si dejte pozor, aby smetana nebyla moc tučná – ideální je kolem dvanácti procent tuku.

Po zakysání ještě ochutnejte a dolaďte solí, pepřem nebo špetkou cukru, který krásně vyváží kyselost zelí a smetany. Tahle finální úprava je čistě na vašem jazyku a závisí na tom, jaké suroviny jste použili. Dobře připravený segedínský guláš má být harmonický, jemně nakyslý a s krémovou texturou, která vás dostane.

Doporučené přílohy k segedínskému guláši

Segedínský guláš patří k těm jídlům, která dokážou proměnit běžný oběd v malou slavnost. Jeho bohatá chuť plná paprikového koření, kyselého zelí a smetany si ale žádá správného průvodce na talíři. A právě výběr přílohy může udělat z dobrého guláše nezapomenutelný zážitek.

Když se řekne segedínský guláš, většina z nás si okamžitě vybaví houskové knedlíky. A není se co divit – tahle klasická dvojka funguje jako dobře sehraný tým. Knedlíky krásně nasáknou omáčkou, jejich nadýchaná struktura vytvoří s hustým gulášem dokonalou harmonii. Nejlepší jsou ty domácí, když je rozkrojíte ještě teplé a vidíte tu páru, která se z nich line. Nechte je po nakrájení chvilku odpočinout na prkýnku – získají tak tu správnou pevnost, aby se při jídle nerozpadaly.

Bramborové knedlíky jsou skvělá volba pro všechny, kdo mají rádi jemnější přílohu. Jejich neutrální chuť krásně vyváží kyselost zelí a smetanovou bohatost omáčky. Pravda, jejich příprava chce trochu času a cviku, ale výsledek za to stojí. Tajemství spočívá v moučných bramborách a správném poměru mouky – knedlíky musí být lehké, ne jako těžká koule.

Někdy je ale nejjednodušší řešení to nejlepší. Vařené brambory ve slupce jsou rychlé, zdravé a nenápadně doplní výraznou chuť guláše, aniž by jí cokoliv ubíraly. Stačí je po uvaření oloupat, lehce osolit a máte hotovo. Žádné komplikace, žádné vážení – prostě funguje.

Chlebové knedlíky mají své věrné příznivce, zejména v některých krajích. Jsou vzušnější než ty houskové, mají jemnější vlákninu. Hodí se skvěle, když chcete něco lehčího, co vám v žaludku nesedne jako kámen.

Široké nudle nebo tagliatelle možná nejsou první volbou našich babiček, ale rozhodně fungují. Když nemáte čas na knedlíky nebo prostě máte chuť na něco jiného, jsou skvělou alternativou. Uvařte je al dente, promíchejte s trochou másla a máte přílohu, která omáčku krásně zachytí.

A co rýže? Možná to zní trochu nezvykle, ale basmati nebo jasmínová rýže dokáže být neutrálním plátnem, na kterém vynikne každá chuťová nuance guláše. Není to tradiční cesta, ale v kuchyni přece nejde o dogmata, že?

Tipy na servírování a skladování

Segedínský guláš si zaslouží stejnou péči při servírování jako při vaření – správné podání totiž dokáže z dobré večeře udělat skutečný zážitek. Nejlepší je nalít ho do pořádně hlubokých talířů nebo misek, kde se zachytí všechna ta úžasná šťavnatá omáčka a každé sousto bude mít v sobě kousek masa, zelí i kyselé smetany.

Co k tomu? No přeci houskové knedlíky! Ty nasáknou tu bohatou omáčku jako nic jiného. Nakrájejte je na plátky tak na palec až dva a rozložte kolem dokola, guláš pak nalijte doprostřed talíře. Máte radši chleba? Skvělá volba – tmavý žitný nebo kmínový sedí ke kyselému zelí jako ulitý. Najdou se i tací, kteří dají přednost bramborovým knedlíkům nebo rýži, i když to zas tak tradiční není.

Teplota je u servírování klíčová – guláš by měl být příjemně teplý, ne rozpálený jak láva. Když je moc horký, prostě ty chutě nemají šanci se projevit. Zkuste ho ještě vyzdobit lžící kyselé smetany navrch a posypat čerstvou nasekanou petrželkou. Vypadá to hezky a ta svěží vůně petrželky tomu dá úplně jiný rozměr. Kdo má rád barvy na talíři, může přidat ještě špetku sladké papriky.

A teď k tomu nejlepšímu – segedínský guláš patří mezi ty pokrmy, které druhý den chutnají ještě líp. Klidně ho uvařte den dopředu, nic se nestane. Až vychladne, dejte ho do vzduchotěsné nádoby a do ledničky, kde bez problémů vydrží tři až čtyři dny. Jen při ohřívání přidejte trošku vody nebo vývaru, protože to zelí omáčku nasává a guláš by mohl být moc hustý.

Dá se i zmrazit, což je super, když chcete uvařit větší porci. Rozdělte ho do menších dávek a zmrazte v pořádných nádobách nebo sáčcích do mrazáku. Vydrží vám tam klidně tři měsíce a chutí nepřijde nic. Jen ho nechte pomalu rozmrazit v lednici přes noc. Kyselou smetanu raději přidávejte až při ohřívání – zmrazením totiž může změnit konzistenci a to nechcete.

Když guláš ohříváte, dejte ho na mírný plamen a často promíchávejte, ať se nezačne pálit na dně. Připadá vám, že trochu ztratil na chuti? Přihoďte špetku kmínu, stroužek česneku nebo kapku octa a zase ožije. Vlastně je docela běžné, že druhý den chutná ještě víc – všechny ty chutě měly čas se pořádně propojit a sladit.